Výstava "Mikroregion Drahanská vrchovina -genius loci" - Luleč

Datum: 12. 5. 2010

Luleč je protkána sítí cest, které mají původ ještě v dobách, kdy lidé chodili na pole, do lesa, do sousední vesnice pěšky. Každá vozová cesta i polní stezka měla své jméno, obec a její bezprostřední okolí protkané cestami tvořily lidem celý známý svět. Jsou různé cesty. Dominantou Lulče je kostel sv. Martina na stráni nad obcí. Duchovní stavby se často stavěly na kopce. Fyzická cesta k nim je i dnes symbolem cesty duchovní. Při stoupání do kostela nad Lulčí může člověk při cestě na hřbitov o samotě rozjímat; setkávala se zde celá vesnice při cestě na mši. Komu dojde dech, vzpomene si na utrpení Kristova u některého ze zastavení křížové cesty. Ke sv. Martinu lze ale dojít i jinudy ? zadní cestou, která vede od koupaliště U Libuše, zahrádkářskou kolonií. Cesta je hluboká a stará, tvoří přirozený přístup na náhorní plošinu nad obcí, kde lidé žili od pravěku. Hradiště nedaleko kostela vydalo památky na Kelty, Germány, Slovany i středověký hrad. Lidé se cítili bezpečně a chráněni na stráni nad Hanou. Genius loci je vnímatelný okolo kostela, který tu stojí dodnes. Když jdete zadní cestou, objeví se jakoby nečekaně a jinak, než jak ho známe z pohledů. Tmavá křížová cesta je tajuplnější a vyzývá k očistě duše, než člověk vstoupí do kostela. Zpět mohou jít lidé světskou zadní cestou kolem zahrádkářské kolonie, kde sekačky a cirkulárky rachotí i v neděli.

Luleč, listopad 2009, foto a text: Delín -Hoření

Není to zvláštní, že má Luleč kostely hned dva? Lidé dříve chodili na mše ve vesnici; na místě kaple sv. Gottharda byl v roce 1715 postaven kostel sv. Isidora. Proč byl tedy brzy potom mezi lety 1751?1753 na návrší nad vsí postaven kostel sv. Martina? Možná chtěli být lulečští blíže Bohu, snad cítili silné duchovní vyzařování místa odpradávna obydleného lidmi. Tolik slavného se událo na tomto návrší. V budově u kostela sídlila v první polovině 16. století slavná tiskárna ?Lulečského bratrstva? ? evangelické sekty kolem majitele panství Jana Plzáka ze Zdenína. Svoje kacířské názory šířili v knihách signovaných ?in monte liliorum? ? ?na liliové hoře?. Tak nazývali humanisté posedlí latinou Luleč, její jméno odvozovali od aristokratické lilie namísto od obyčejného lilku. Tak či tak se sekta rozpadla, ale v čase rekatolizace, kdy se kněží snažili vymýtit jakékoliv zbytky bludů, si vítězství pravé víry pojistili barokním kostelem hned vedle tiskárny. Krajina není jen fyzický prostor, lidé o ni svádí symbolické bitvy. Stavitelé kostela sv. Martina ovládli duchovně nejsilnější místo Lulče. Obyvatelé si ale mohli oba kostely užívat ? v létě, kdy počasí vyzývá k procházce, se bohoslužby konaly na kopci a v zimě stačilo přeběhnout z vyhřátého domova do kostela dole ve vsi.

Luleč, listopad 2009, foto a text: Delín -Hoření

V místech, kde dle pověsti bývala studánka, z níž napájela kněžna Libuše koně své družiny, dnes nacházíme zajímavý útvar na pomezí výtvoru člověka a přírody. Čistá podzemní puklinová voda ovlažuje v létě návštěvníky tohoto do přírody vhodně vsazeného areálu již od roku 1939. Vznikl tak prostor, kde se již po desetiletí můžete zchladit v úmorném horku, svlažit hrdlo a protáhnout tělo na několika různých hřištích. Postupné střídání vlastníka přírodního koupaliště, od místní sokolské jednoty po obec, s sebou nenesly příliš dramatické a do krajiny zasahující změny. Pětadvacet metrů hluboké koupaliště, stejně jako dětské brouzdaliště z roku 2002, láká v létě příjemným prostředím a je ukázkou vhodného, moudrého a šetrného využití původně lidskou rukou přetvořené krajiny. Koupaliště z lomu nevzniklo záměrně. Lom byl zatopen v plném provozu, ani se nestačila vytáhnout těžební zařízení. Příroda na chvíli zvítězila, ale lidé i toho nakonec dokázali využít. Vzpomeňte si na příběh lulečského koupaliště, až se tu budete v letním žáru svlažovat.

Luleč, listopad 2009, foto a text: Delín -Hoření

Každý ze čtyř lulečských lomů ukazuje odlišnou tvář toho, jak člověk a příroda vzájemně koexistují. Oko běžného člověka vnímá různé formy, jichž lom v čase může nabýt, stejně tak jako funkce, jež může člověku i přírodě nabízet. Malý zatopený lom slouží v létě jako koupaliště psů a snad i lidí. Rekultivační proces je v jeho případě ponechán volnému vývoji s minimálním zásahem člověka. V dalším bývalém lomu se nachází sportovní areál Kutace, i zde je však část stále vhodná pro spontánní regeneraci. Kromě sportovního vyžití lidí zde najdeme místo i pro hmyz, obojživelníky, ptáky a srnky. Oba lomy patří k těm druhům, kde se těžba prováděla bez použití velkých strojů a užívalo se v omezeném množství střelného prachu. Obdobně se dá uvažovat o lomu Libuše, který dnes slouží jako koupaliště. Jiný charakter má stále ?živý? kamenolom na okraji obce, kde těžba začala již koncem 19. století. V jeho případě vidíme, kam ve srovnání s předválečnou Libuší technika postoupila. Šedá měsíční krajina je vidět už z dálky, a pokud se vplížíte do areálu, budete ohromeni rozlehlostí a prázdnotou. Jaká bude jeho budoucnost, až jej člověk ?dobyvačný? v budoucnu opustí? Že by také koupaliště? Jak využije člověk lom, který ztratil lidské rozměry?

Luleč, listopad 2009, foto a text: Delín -Hoření